Úvod

Po nedávném oživování HQQF-55-503W-4-2, kde jsme mohli vidět několik průběhů a věnovali jsme se hlavně možným defektům signálu, což bylo popsáno v textu Co slyšíme se dnes můžeme podívat na další část měření.

 

 

 

Frekvenční rozsah

Napájení zůstalo ze stabilizovaného zdroje ±32V/5A, vstupní signál o úrovni 1V, což odpovídá výstupnímu výkonu při zátěži  4Ω cca 32W. Charakteristika byla standardně proměřena v rozsahu 1Hz÷2,5MHz.Zesilovač HQQF-55-503W-4-2 byl měřen včetně vstupní a výstupní propusti a naměřené hodnoty jsou patrné v pravých částech obrázků. Měření je bez přepočtu korekční křivky měřící soustavy. 

• Frekvenční rozsah pro pokles -3dB je 1,8Hz÷370kHz
• Frekvenční rozsah pro pokles -1dB je 3,2Hz÷200kHz
• Frekvenční rozsah pro pokles -0,1dB je 10Hz÷70kHz

  

 

 

 

Závěr

Jen připomenu  bouřlivé diskuse, které se odehrávaly před rokem, když při obdobném měření shořel Aldax SPV 250P. Poté se velmi vzrušeně diskutovalo a téma ALDAX na internetu  nebralo konce. Zesilovač Aldax SPV 250P byl měřen při vstupním napětí 100mV, výstupní výkon Aldaxu SPV 250P byl menší jak 500mW, kdežto zesilovač HQQF-55-503W-4-2 byl měřen při vstupním napětí 1V a výstuním výkonu cca 32W, tedy 64krát více.

Měření bylo na témže zdroji, při stejném napětí, pouze pojistka pro  Aldax SPV 250P byla nastavena na 2A. Zesilovač HQQF-55-503W-4-2 neměl řádné chlazení, přesto nebyl měřením nikterak ohrožen a takové měření by měl prodělat každý zesilovač.

 

Dovětek

Dle Elwebu, Audiowebu, HiFi_Slovanetu a dalších webů nejsou zesilovače typu Aldax a DPA na takové frekvence stavěny (Vnímáme infra a ultra zvuk?, Kouzelné Watty a Dynamika, VIP a AudioWeb). Měření a provozování zesilovačů Aldax a DPA pod 20Hz a nad 20kHz pouze na vlastní nebezpečí. Zde popsané platí výhradně pro zesilovače QQF či HQQF.

  

Další výkonové měření bude brzy doplněno.

 

Diskuse

 

 

 

Úvod

V prvním článku věnovanému Hi-Fi vs. High-end jsme jen načali velmi širokou problematiku, kterou budeme dále rozebírat a ukazovat si její stěžejní části.

Podívejme se tedy na problematiku od jejího vzniku až po dnešní dny. Zaměřme se jak se poznání šíří a o kolik je nova generace znalejší.

 

Alexander Graham Bell

Známý jako vynálezce telefonu. Alexander Graham Bell se narodil 3. března 1847 ve skotském Edinburghu. Roku 1874, na dovolené v Ontariu použil stéblo sena a ucho mrtvého muže. Mluvením do ucha, stéblo přenášelo zvukové vlny.

 

 

 

2. června 1875 zjistil existenci přenosu zvuku mezi 2 píšťalami v různých místnostech. Bell pozoroval, že se zvuk podobný tónů se přenáší i po přerušení proudu. Zvuk byl generován slabým magnetickým polem a princip telefonu byl na světě.

V září 1875 začal Bell psát podklady pro podání patentové přihlášky, který podal dne 15. 2. 1876. Ve stejný den o pár hodin později podal obdobný patent Elisha Gray. Bell získal patent 7. 3. 1876.

První přenos uskutečnil 10. 3. 1876, jeho asistent Watson tak slyšel památná slova: "Pane Watsone, přijďte sem. Potřebuji vás."

25. června 1876 představil Alexander Graham Bell svůj telefon jako hlavní exponát výstavy uspořádané na počest 100. výročí podepsání Deklarace nezávislosti v Centennial Exhibition ve Philadephii.

 

Antonio Santi Giuseppe Meucci

Alexander Graham Bell však zdaleka nebyl první, Meucci objevil princip telefonu již v roce 1849 a fungující model sestavil v roce 1859.

 

 

 

Antonio Santi Giuseppe Meucci se narodil 13. dubna 1808 ve Florenci. V roce 1834, sestrojil dodnes používaný „potrubní telefon“. Jako skutečný vynálezce telefonu je však uznáván jen v Itálii

  

Vedení

S příchodem telefonu se muselo dříve či později řešit i samotné vedení. Vedení se ustálilo jako venkovní o impedanci 600Ω. Odtud se později stanovily i úrovně pro napětí 0dB=775mV a pro výkon P=1mW.

Mnohé vedení se dodnes měří ne v dB, ale v Np. Jednotka Bell má za základ dekadický logaritmus, kdežto jednotka Neper má za základ logaritmus přirozený.

Nás však zajímá spíše odolnost proti rušení. Telefon fungoval na desítky, stovky či dokonce tisíce km a lidé se bez velkého rušení slyšeli a domluvili. Dnes mají mnozí problémy vest signál na vzdálenost několika metrů či dokonce několika centimetrů a často si neví rady.

Nesprávně provedené vedení je nejenom zdrojem rušení, ale často i zdrojem kmitání a destrukce celého zařízení.

 

Signálové vedení a bludy úřední obludy

Mnoho se toho od dob vzniku elektrotechniky napsalo o signálovém vedení. Podívejme se na nejčastější bludy, podívejme se na neznalost problematiky, která je často postavena jako odborný výklad mnoho IT medii.

 

 

 

Takto rádoby odborně vedený výklad postavený na čtení z Wikipedie a podobných textech, které většinou nemají s odborností naprosto nic společného je více než nebezpečné.

Naprostá neznalost a nepochopení problematiky a řešení čehokoliv na principu pokus omyl není v elektrotechnice vůbec žádoucí. Takové bádání nepřináší žádný pokrok a často stojí nemalé finanční prostředky.

Nesprávně až diletantsky zapojené signálové vedení je často zdrojem nejenom rušení, ale velmi často zdrojem různých vazeb a oscilací.

Při chybách ve výkonových částech pak můžeme být svědky destrukcí drahých zařízení a následnému vysvětlování destrukce špatnou topologii. Většinou se však nejedná o špatnou topologii ale triviální neznalost vlastností vedení a chyby konkrétních konstruktérů.

Právě takové bludy úřední obludy můžeme číst v uvedených příspěvcích. Autor se baví o zpětném vedení, symetrickém vstupu, přechodovém odporu a rušení aniž by tušil význam slov, jakékoliv souvislosti a podstatu daných souvislostí.

  

Signálové vedení

Podívejme se, jak je nutné pohlížet na každé signálové vedení. Obecně můžeme realizovat tři základní druhy zapojení.

 

Vedené dvojlinkou

Vedené dvojlinkou či dvěma vodiči vedle sebe, případně vodiči zkroucenými se často považuje za vedení špatné, ale opak je pravdou.

Telefonní vedení tak bylo realizováno na stovky a tisíce km a fungovalo. Podíváme-li se na názorné schéma, v horní části máme znázorněno vedení a v části spodní jeho náhradní schéma.

 

    

Pro indukované napětí můžeme napsat

U_I=N*Δ_ɸ/Δ_t

Je patrné, že pokud budou oba vodiče ve stejném magnetickém poli, pak je naindukované napětí na obou vodičích totožné, dle Kirchhoffových zákonů i selského rozumu se nám napětí odečtou.

 

Vedení jedním stíněným vodičem

Jde o nejčastější zapojení, které je však realizováno jedním stíněným vodičem, tedy velmi špatně. Takové zapojení je téměř nepoužitelné a podívejme se proč. Opět máme v horní části znázorněno vedení a v části spodní jeho náhradní schéma.

 

    

Pro indukované napětí můžeme rovněž napsat

U_I=N*Δ_ɸ/Δ_t

Nyní již vidíme, že oba vodiče nemáme ve stejném elektromagnetickém poli, rušivé elektromagnetické pole nepronikne ke střednímu vodiči a nevytvoří indukované napětí.

Naopak na vodiči, který slouží, jako stínění nám okolní elektromagnetické pole indukované napětí vytvoří. Dle Kirchhoffových zákonů, ale i selského rozumu se nám vstupní napětí sečte s naindukovaným napětím na stínění!

Pokud takto zapojíme přívod k výkonovému zesilovači, pak máme téměř jistotu, že při vhodných podmínkách nám vytvoří výstupní proud zesilovače dostatečně silné elektromagnetické pole, aby se nám celá soustava rozkmitala.

  

Vedení dvěma stíněnými vodiči

Jen málokdo zapojuje signálové vedení pomocí dvou stíněných vodičů, ať již samostatně stíněných či stíněných společně.

Právě takové zapojení je však jediné správné, právě takové zapojení bylo zcela běžné dle normy DIN, ale pro normu RIAA je taktéž realizovatelné.

Naprostá neznalost elektrotechniky a její základů, však vedou konstruktéry k nevyužívání tohoto zapojení, neboť se mylně domnívají, že zemnící vodič není nutné u nesymetrického vedení stínit. I nyní máme v horní části  znázorněno vedení a v části spodní jeho náhradní schéma.

 

    

Pro indukované napětí nám rovněž platí

U_I=N*Δ_ɸ/Δ_t

 

Opět vidíme oba vodiče, ale oba jsou od elektromagnetického pole odstíněny. Rušivé elektromagnetické pole nepronikne ke středním vodičům a nevytvoří indukované napětí.

Samozřejmě na stínění nám elektromagnetické pole indukované napětí vytvoří. Stínění můžeme na jednom konci připojit na neživý vodič, však nesmíme tak nikdy učinit i na druhém konci.

 

Materiály, jejich vlasnosti a měrný odpor

Jako další bludy úřední obludy můžeme číst, že je rozhodující přechodový odpor pájených spojů a konektorů.

Samozřejmě jde o naprostý blud, přechodový odpor není u nevýkonových spojení nikterak podstatný. Pokud se u spoje pohybujeme v řádu mΩ a u zdroje signálu v řádu desítek kΩ pak je vliv naprosto zanedbatelný, ale kvalita pájených spojů může mít vliv na mechanickou pevnost, zkraty apod. 

 

  

 

ρ = ρ0(1+αt)

ρ - měrný odpor [Ωm]

α - teplotní součinitel odporu [K-1]

t - teplota [°C]

Měrný odpor je závislý na příměsích. Slitiny mívají výrazně vyšší měrný odpor než samotné kovy. Hodnota měrného odporu závisí na složení a mechanickém a tepelném zpracování.

 

Zlato

Podíváme-li se do tabulky, pak zjistíme, že zlato není zdaleka nejvhodnější vodič, jak to mnozí často vysvětlují. Zlato, se nejenom v elektrotechnice používá pro jeho dobré mechanické a chemické vlastnosti. Zlato je vysoce chemicky stálé a brání oxidaci jiných povrchů, proto se používá pouze jako ochranná vrstva. V případě zlatých slitin je vodivost mnohonásobně horší.

Stejně jak má zlato vynikající chemické vlastnost, má vynikající i vlastnosti mechanické, je dostatečně odolné na otěr a je velmi dobře kujné a to je důvod pro použití u takto mechanicky namáhaných spojů.

  

Závěr

Je patrné, že za cca 200let od používání signálového vedení se poznatky o jeho vlastnostech příliš nerozšířily. Jde naprosté triviálnosti, které dokážou napáchat největší škody.

Pro správné stínění je třeba si ještě uvědomit, že elektrickou složku odstíní elektricky vodivé materiály a část magnetickou odstíní magneticky vodivé materiály. Nechtějte po mědi  s µ_r=0,999 990 aby odstínila magnetické pole či magnetickou složku elektromagnetického pole! Na odstínění magnetického pole je třeba použít feromateriály s µ_r>>1!  Více snad k této problematice v diskusi.

 

 

Diskuse

 

Podívejte se na články se stejnou tématikou.

 

 

 

 

 

 

Úvod

Mnoho jsem toho napsal o Tranzistorovém zvuku.   Napsal jsem zajímavý článek Vnímáme infra a ultra zvuk?  a Nepostradatelná barva tónů a jeho reprodukce, všechny články mají mnohé společné.

Honba Hi-Fi-stů za ultra a infrazvukem byla poněkud nastupující generací zapomenuta. Výrobci CD nosičů nejdříve doslova zabili frekvenční rozsah a postupem času se zasloužili i o dokonalou likvidaci dynamického rozsahu.

Hi-Fi-sty vysřídali High-end-isti neznalí starých dobrých časů a nevěřící tomu co jsem kdy napsal. Marketing splnil svůj účel a u mnohých pohřbil poslední zbytky zdravého rozumu. Všichni chtějí jen fakta, kterým však stejně nerozumí, nepoznají reálné měření od simulací, neznají význam ani přesnost simulací.

Tento článek nemá sloužit jako brečení nad současným stavem, ale jako shrnutí současné situace s jasným východiskem a pěknou ukázkou toho co lidé opravdu slyší.

 

Formát CD ...

     

Web AudioDrom nazval vývoj digitálních formátů od CD právem jako Cesta do pekel. Autor velmi výstižně popsal honbu za zisky, maximálním dosahem vysílačů, ale snad i maximálním kraválem na úkor samotné kvality nahrávek slovy: "Od roku 1982, kdy byl představen veřejnosti CD formát, uplynulo neuvěřitelných osmadvacet let. V době vinylu a rozkvětu magnetického záznamu bylo nové médium zpočátku na okraji zájmu a nahrávací společnosti proto nevěnovaly přepisu programového materiálu do digitální podoby nikterak velkou pozornost. Stříbrné kotoučky byly masterovány s nízkou úrovní hlasitosti přímo z pásků bez jakýchkoli úprav, a teprve ke konci dekády, kdy se začalo red book formátu blýskat na lepší časy s rozšířením CD přehrávačů, stává se z masteringu legitimní profese. Tak jak se zlepšovala dostupná digitální technika, mohla masteringová studia začít využívat teoretické možnosti nového média bez toho, aby používala datovou kompresi nebo clipping. První polovina 90. let se tak stala zlatou érou masteringu a CD záznamu vůbec. Potom se ale někde něco ošklivě zvrtlo..."

 

Vydávalo se mnoho CD jejichž dynamický rozsah nad střední hodnotou dosahoval až ke 20dB, nahrávky byly sic ořezány nad 20kHz, ale jejich dynamický rozsah překonával analogové záznamy na Vinylu a Mgf. nosičích.

         

Zde se můžeme podívat na nosič vydaný v roce 1985, 1995 a 2007, hlasitost nahrávky je neustále zvyšována na úkor dynamického rozsahu nad střední hodnotou a co na to říká kvalita záznamu, či dokonce nějaké Hi-Fi hodnocení? Na tuto otázku nám krásně odpovídá samotný název tohoto textu je to Cesta do pekel.

 

Komprimace

Na hrůzy, které se v poslední době se signálem dějí se můžete podívat v krátkém videu. Naleznete tam mnohé další velmi zajímavá videa a fakta, jak se dnes zachází s Hi-Fi poselstvím a neustále se tak často i vlastním přičiněním skutečné kvalitě vzdalujeme.

 

  

Ještě několik pohledů na reálný signál pocházející z nahrávky  Suzi Quatro.

 

 

 

 

 

 

Frekvenční rozsah

Podívejme se na frekvenční rozsah, máme stále analogové nahrávky, máme digitální formáty, které začínají svým frekvenčním rozsahem dohánět své analogové předky. Ale máme zde rovněž posluchače, kteří se mylně domnívají, že potřebný frekvenční rozsah začíná nad 20Hz a končí pod 20kHz.

  

Měření na zesilovači

Tato a následná část textu vznikla bez toho, že by byla jakkoliv cíleně připravována. Při oživování  HQQF-55-503W-4-2 a nastavování pracovních bodů vznikla řada zajímavých měření.

  

 

Jedním s měření byla i šířka přenášeného pásma, řešení stability a zakmitávání na kmitočtu kolem 50MHz, ale také nastavení optimální velikosti klidového proudu koncovými tranzistory.

 

Defekty průběhu

Jako při každém měření a nastavování zesilovače je nutné doladit jisté defekty samotného průběhu a nastavit optimální pracovní body.

        

Pro tento účel se mi podařilo navodit stav, při kterém si můžeme právě takové děje pěkně vysvětlit. Na průběhu je patrný stav zakmitávání i přechodové zkreslení.

        

Stav zakmitávání zde nebudeme blíže rozebírat, neboť pro tento účel potřebujeme více času a prostoru a bude popsán v samostatném článku.

Naopak přechodové zkreslení je pouze věcí správného nastavení klidového proudu a není třeba je více rozebírat. Zde se však věnujeme tomu co je již slyšet.

   

Co již slyšíme

Zde jsem použil frekvenci nejdříve 1kHz, později 5kHz a amplitudu 3V. Hledali jsme stav kdy začne být slyšitelné přechodové zkreslení, krom mé maličkosti bylo přítomno několik studentů a hranice slyšitelnosti byla u všech podobná.

 

  

 

 

Hranice kdy bylo přechodové zkreslení slyšitelné měla přímou návaznost na rychlost změny klidového proudu. Pokud jsem měnil proud velmi pomalu, pak se dala jen stěží identifikovat. Při rychlejší změně klidového proudu byla odchylka patrná již od 10 po 20mV.

Podíváme li se na periodu odchylky, pak naměřím pouhé 2µs. Pokud připustím, že se jedná o půlperiodu a ne o periodu, pak by opakovací frekvence odpovídala 250kHz, pro celou periodu by to byl dvojnásobek.

Pokud se podíváme na výkony, které jsou úměrné mocnině napětí, pak můžeme vypočíst pro užitečný signál hodnotu 9V² a pro hodnotu amplitudy přechodového zkreslení 1*10^-4V²÷4*10^-4V², přihlédneme-li k době trvání jedné periody, pak musíme tuto hodnotu ještě vynásobit poměrem frekvencí. Pro případ s 1kHz *1/250 a pro případ s 5kHz *5/250.

Velmi hrubým a nepřesným výpočtem se dostaneme k hodnotám zkreslení 22,5*10^-6% ÷ 0,2*10^-3% pro testovaný kmitočet 1kHz a 5kHz.

 

Závěr

Co říci závěrem, snad jen to, že článek dává zcela jasnou odpověď na otázku vývoje hudebních nosičů a neustálý ústup kvalitních nosičů na úkor tržeb, ale také ukazuje, že nelze jen tak srovnávat přesné měření s tím co ucho slyší a na co je citlivé.

Kmitočty nad akustickým pásmem jsou neslyšitelné, ale pokud jsou součástí kmitočtů v akustickém pásmu, pak udávají jejich barvu. Pokud takové kmitočty potlačíme, pak o barvu tónů přicházíme a posluchač to pozná, jako formu zkreslení. Pokud naopak takové kmitočty přidáme, vzniká nám rovněž zkreslení původního signálu.

Zkreslení je nějakým způsobem měřitelné, ale hranice slyšitelnosti je různá. Jen málokdo pozná zkreslený signál a měl by problém s řádem 1%, ale samotná změna, rychlé nasazení zkreslení je velmi rušivé a posluchač je citlivý již na tisíciny, či dokonce miliontiny % a vnímá frekvence řádu několika 100 kHz.

Zde již nejde o teorii, jak by se mnozí mohli domnívat, a jak by jim spíše vyhovovalo. Jde o konkrétní měření a několik posluchačů. Takový test si může každý sám na sobě vyzkoušet a nalézt hranici slyšitelnosti. Každý si může ověřit, že ucho je mnohem citlivější na změnu tohoto zkreslení, než na zkreslení samotné.

Na tomto nezmění nic ani použitá reproduktorová soustava, která patří mezi nejlevnější a nejméně kvalitní. Může kdokoliv namítat, že neznáme její vlastnosti, že na kmitočtu 250kHz nemůže nic vyzářit. Jak je slyšet, vyzáří ještě tolik, že je to dostatečně rušivé a vůbec nezáleží co se dělo ve výhybkách, membránách reproduktorů a pod. Rozhodující je to co posluchači slyšeli.

 

      

Diskuse

 

 

 

 

Úvod

Stále více se ozývá mnoho High-end-istů rado-by novodobých Hi-Fi-stů, často zastávají názor, že jejich MP3 nahrávky jsou vrcholem dokonalosti, ale jsou i takoví co investují nemalé prostředky do SACD a pak to provozují na zesilovačích a reproduktorových soustavách, které nezvládnou ani 20kHz.

Není výjimkou použití MP3 nahrávky s datovým tokem 32kb/s či vyšším, její převzorkování na 24bit/96kHz a uložení ve FLAC a následným divením se, že nahrávka nevykazuje žádné extra vlastnosti, ani na jejich High-end sluchátkách a sluchátkovém High-end zesilovači Dispre za několik desítek tisíc Kč.

 

Vzpomenu-li pionýrská léta někdejších Hi-Fi-stů, jak složitě se dostávali k technice k nahrávkám, jak je opatrovali, jaké měli povědomí o potřebné šířce pásma, tedy infra a ultrazvuku a porovnám dnešními možnostmi, je to naprosto neporovnatelné.

Pokud si vezmu poznatky dnešních, mladých High-end-istů, odkojených digitální technikou, nejčastěji však pouze MP3, pak se dostávám ke strašnému výsledku. Vesměs jde jen o předraženou značku, kvalita je poněkud pokulhávající a povědomí o problematice veškeré žádné.

Je zarážející, že v době informační exploze, je o objektivní informace doslova nouze. Na všudypřítomném a vševědoucím Internetu se dá nalézt téměř vše, ale orientování se stává stále složitější. Můžeme nalézt naprosto protichůdné texty a odborné diskuse jsou většinou moderovány jen k obchodnímu prospěchu, či lidmi, kteří se jen tváří jako všeznalí.

 

Pohled na problematiku

Podivíme se do minulosti, kam až sahají kořeny snahy o dokonalost. Pokusil jsem se v minulosti na toto téma založit heslo v České Wikipedii a takto zněla úvodní věta „Hi-Fi (High fidelity) je pojem, používaný audiofily i výrobci spotřební elektroniky pro označení vysoké věrnosti reprodukce akustického signálu, případně celé cesty od záznamu po reprodukci. Zařízení, označovaná jako Hi-Fi mají splňovat minimální požadavky, specifikované normou DIN 45 500 z roku 1973.“

Netrvalo dlouho a byla doplněna o text „ Pojem byl užíván od 50. let 20. století, po roce 2000 se pro nejdražší a nejkvalitnější zařízení ale užívá spíše pojem high-end audio.“

 

Historie Hi-Fi

Zde ještě mohu použít část svého textu z České Wikipedie:

 

DIN 45500

Samotná historie se datuje od dvacátých let 20. století, kde s rozvojem elektroakustiky, mikrofonů, zesilovačů a reprodukčních zařízení vznikala i kritéria jejich používání a posuzování. První aparatury pro kvalitní reprodukci byly vyráběny pro zvuková kina. Největší rozmach éry Hi-Fi byl zaznamenán v padesátých a šedesátých létech minulého století, kdy kvalitní reprodukční technika začala být dostupná pro širší veřejnost. Tyto aktivity vedly v německém Deutsches Institut für Normung (DIN) v roce 1973 k vytvoření standardu – norma pro Hi-Fi DIN 45500.

 

Sherwood, Craftsmen, Marantz

Významným milníkem historie Hi-Fi byl přelom roku 1952 a 1953, kdy technologie a trh natolik pokročily, že byly vytvořeny podmínky pro vyšší výkony a kvalitu, od roku 1953 se již setkáváme s kategorií zařízení Hi-Fi.

Významnými osobnostmi byli vynikající zvukoví inženýři Sid Smith a Ed Miller, kteří pracovali do roku 1953 ve společnosti Radio Craftsmen, kde Sid Smith postavil dvě verze C500, rádia o výkonu 10 W, po odchodu z Radia Craftsmen pracoval rok ve společnosti Sherwood Electronic Labs v Chicagu, kterou roku 1953 založil Ed Miller se svým společníkem Johnem Snowem.

V Sherwood Electronic Labs Sid Smith postavil C500A, první high fidelity přístroj, 15wattový zesilovač spojený s rádiem, které bylo možno již poslouchat stereofonně, při zakoupení dvou C500A, pro každý kanál jeden přijímač. Doposud byly vyráběny zesilovače a rádia odděleně, Sid Smith setrval ve společnosti Sherwood Electronic Labs pouze rok, pak odešel jako hlavní inženýr do společnosti Marantz. Cena jednoho přístroje C500A představovala cca 40 % průměrné mzdy, 99 amerických dolarů.

 

Historie v Českých zemích

Podíváme-li se na historii v českých zemích, pak nalezneme mnoho zajímavostí. V Tesle jsme již v 70. létech měli v rozhlasovém studiu dva magnetofony řady MTS 600, které dodnes používá Český Rozhlas. Jejich předmagnetizace byla 240kHz a dokázaly zaznamenat, sic s nedefinovaným útlumem, ale dokázali, cca ½ této frekvence. Odstup signál šum, byl na úrovni 80dB.

 

 

 

Vyráběly se světově špičkové gramofony řady NC400, které s různými přenoskami chodily přes 50kHz a dokázaly rovněž snímat frekvence přes 100kHz. Norma pro Hi-Fi DIN 45500, však definovala požadavky spíše ve slyšitelném pásmu cca 20Hz÷20kHz a na okolní pásma nekladla velký důraz.

 

 

 

 

Elektrostatické reproduktory až do 80kHz

Jak jsem již vzpomenul, v článku Vnímáme infra a ultra zvuk? nejenom více než 50let staré rádio Filharmonie, mělo výškové elektrostatické reproduktory řady ARZ 200 pracující až do 80kHz. Takto se tedy o jejich následném vývoji psalo:

            

 

 

Závěr

Zde jsem pouze nastínil minulost Hi-Fi stů, která nebyla růžová, ale rozhodně nebyla špatná. V příštím díle se podíváme, jak s tímto dědictvím naložila a nakládá současná garnitura, které si honosně říká High-end-isti.

 

 

Zdroj: Akustické listy, STM

 Brzy pokračování

Diskuse

 Podívejte se na články se stejnou tématikou.